Být, či nebýt?
Hodiny odbily čtvrtou hodinu a moji spolužáci se vyvalili ze třídy, zatímco já si pomalu naskládala věci do tašky, než jsem se plouživým tempem vydala na vlak. Chladný lednový vzduch se do mě hned zařízl. Otřásla jsem se a popotáhla si bundu. Otočila jsem hlavu směrem k parku. Tím směrem se ubírala skupinka kluků, pískajících na jednu absolventku. Znala jsem ji. Teď jsem si sice nevybavovala její jméno, ale vím, že jsem jí ve škole zahlédla.
Pro změnu jsem se podívala na druhou stranu směrem k hlavní silnici. Před školou zastavila světle zelená Fabie s nepřehlédnutelným nápisem ,Autoškola'. Tmavovlasý kluk velmi soustředěně zaparkoval na místě, kde měl teď půl metru místa z každé strany. Pousmála jsem se. Tohle mě čeká taky. Kluk vyběhl a posadil se na zadní sedačku. Po chvíli k nim přišla jedna moje spolužačka z vyššího ročníku a vystřídala ho.
Pohledem jsem zabloudila k hodinkám, které jsem dostala k narozeninám. Nebo spíš, koupila jsem si je k narozeninám. Za dvacet minut mi jel vlak a já ještě ani neodešla od školy. No, i když se mi nechce, musím udělat první krok. Hned, jak jsem opustila školní přístřešek, znovu se do mě opřel nemilosrdný vítr.
,,Počkej!" zaslechla jsem za sebou hlas jedné mé spolužačky. Využila jsem příležitosti a zacouvala zpátky pod stříšku. ,,Půjdeme spolu." zavelela a vykročila ven. Měla na sobě dost velkou bundu, vzhledem k její výšce. Nedivila bych se, kdyby jí odfoukl vítr. Přerušila jsem své úvahy a proti své vůli vykročila ven, znovu.
Asi po pěti krocích začala mluvit o nějaké diskotéce. Bylo mi to celkem jedno, vhledem k tomu, že jsem jí vůbec neslyšela a navíc jsem věděla, že lže jako když tiskne. Jen jsem chvílemi kývla hlavou nebo něco souhlasně zamručela. Zhruba v polovině cesty jsem to už ale nevydržela. Zastavila jsem se uprostřed chodníku a odhrnula si vlasy z obličeje. ,,Nalijeme si sklenku čistého vína? Já nemám tušení, o čem to sakra mluvíš a ani mě to nezajímá." Za normálních okolností bych se cítila provinile, ale dnes ne. Každý člověk má jen jedny nervy a i já mám své limity. Nechala jsem jí tam tedy stát s otevřenou pusou a šla dál sama. Po chvíli jsem se znovu podívala na hodinky. Mělo by mi to jet za pět minut. Tiše jsem zaklela, strčila si vlasy za ucho a rozeběhla se na nádraží. Tohle mi nesmělo ujet, jinak bych se domů dostala až za tmy.
K výdeji vstupenek jsem se dostala dvě minuty před tím, než měl můj vlak přijet. Přede mnou stála jen jedna žena. Oddechla jsem si.
,,No... a... kde si... kde si můžu tu kartu dobít...?" Mluvila tiše a pomalu.
,,K nástupišti 2 přijíždí vlak číslo 10496 ze směru Praha - Masarykovo nádraží, pokračující dál ve směru Ústí nad Labem - Hlavní nádraží." Ozvalo se hlášení.
,,Promiňte, můžu si jenom koupit lístek?" Snažila jsem se být milá, fakt že jo. Ženu za přepážkou jsem znala, a ona mě. Lístek už měla připravený. ,,Díky... Než ona by se vymáčkla, já vymyslím lék na rakovinu." Poznamenala jsem, hodila známé peníze, vzala si lístek a pokračovala v cestě. Během toho všeho chaosu jsem stihla dostat i pohlavek, spolu s monologem na téma ,Úcta ke stáří', který jsem stejně neposlouchala.
,,Počkat!" Skočila jsem do vlaku těsně před tím, než se zavřely dveře. Bezva, celkem štěstí. Podívala jsem se do vagonu, zevnitř na mě mávala jedna bývalá spolužačka. To už tak bezva nebylo...
,,Ahoj..." Pozdravila jsem jí s hraným úsměvem stále na tváři.
,,Nazdar!" Chytila mě za rukáv a stáhla vedle sebe. Teď jsem si všimla kluka, co seděl naproti ní. Kývla jsem mu na pozdrav.
,,Seznamte se. Adam," ukázala na kluka a chytila mě kolem ramen, ,,můj oblíbený objekt šikany." Poposedla jsem si, abych se od ní dostala trochu dál. ,,Těší mě..." Zamumlala jsem. Bývalá spolužačka stáhla ruce a já sebou škubla. Chvíli se bavila s tím klukem, každou chvíli si prohrábla vlasy a nakonec se otočila znovu na mě. ,,Co ty teď vlastně děláš?" Rozhodila rukama. Měla jsem chuť jí říct, ať toho nechá, nebo z ní budu mít tiky!
,,Gympl..." Shodila jsem její ruku ze svého ramene. Otočila jsem hlavu na druhou stranu. Radši se budu dívat z okna, než na ten její obličej.
,,To byly časy, pamatuješ? Jak jsem tě zamkla do skříňky..."
,,A zapomněla na mě... Tři hodiny..." Doplnila jsem jí.
,,Házela po tobě boty."
,,A klíče... to celkem bolelo..." Odhrnula jsem si vlasy z čela.
,,A židli." Doplnil kluk. Podívala jsem se na něj. Tak odtud ho znám... Byl u toho, když po mě hodila barovou židli...
Nějak jsem to přetrpěla celých šest stanic, než jsem měla vystoupit. Mávla jsem na ně s úmyslem se s nimi nejlépe už nikdy nepotkat.
,,Ahoj." Zamával mi Adam. ,,No holky... A pusa nebude?" Rozesmál se.
Zavrtěla jsem hlavou a dál se věnovala rozmazaným domům na druhé straně okna. Najednou mě ale někdo popadl za zátylek a já cítila něčí rty na svých. Hnus. Připadala jsem si, jako bych dala pusu popelníku. Odstrčila jsem spolužačku od sebe. Odsedla jsem se co nejdál od uličky a rukávem bundy si otřela rty. Ještě něco mi říkala, ale já shledala jako mnohem zajímavější činnost sledování mouchy, která zrovna přistála z druhé strany okénka.
Vlak se znovu rozjel. Byla jsem ráda, že jsem venku. Sice mě teď čeká ta horší část cesty, ale co s tím nadělám? Vykročila jsem na cestu. V podchodu jsem se zastavila. Zahlédla jsem na bílé stěně mezi spoustou dalších nápisů své příjmení. Pod ním bylo velkými písmeny napsáno ,Forever panna!' Zavrtěla jsem hlavou a šla dál. Dětinskost. Vyšla jsem z podchodu, teď mě čeká cesta přes most. V polovině nadchodu jsem zkontrolovala čas. Na místě jsem se zastavila a opřela se o zábradlí. Teď byla špička. V tuhle dobu jezdí nejvíc lidí z práce. Pode mnou jezdila auta, karavany, autobusy i náklaďáky. Někteří kamioňáci na mě i zatroubili a zamávali mi. Musela jsem se usmát. Vlasy mi povlávaly kolem hlavy. Zadívala jsem se na šeď pod sebou. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči, byla jsem jako zhypnotizovaná. Dokud mi nezazvonil mobil.
,,Ano maminko?" Ohlásila jsem se, ,,No, jdu domů..." To bylo jediné, co jsem stihla říct, než mě začala bombardovat úkoly. Nestihla jsem se jí ani zeptat v kolik hodin přijede domů, položila mi to. Pokrčila jsem tedy rameny a pokračovala v cestě domů. Bylo příjemné sejít dolů z mostu. Tady, mezi budovami, už zase tolik nefoukalo. Minula jsem značku, oznamující začátek obce a pokračovala dál, dokud jsem neminula další značku. Tentokrát označující směr a vzdálenost obce, do které mám namířeno teď. Domů. Zahnula jsem prudce doprava a opustila závětří budov. Vítr se do mě znovu pustil. Přitáhla jsem si k tělu bundu a přehodila si přes hlavu kapuci. Teď jsem byl od hlavy k pasu zahalená v šedé. Dokonale mě to vystihuje. Šedá myška. Pohodila jsem si tašku na rameni a díky projíždějícímu autu mi spadla kapuce. Určitě nejel devadesát...
No, a aby toho nebylo málo, zhruba v polovině cesty začalo pršet. Teď, jako na potvoru, kolem neprojelo nic. Až na kamion, který přímo přede mnou najel do louže a nahodil mě od hlavy až k patě.
Domů jsem přišla asi za půl hodiny, celá promoklá a zmrzlá. Rozhodla jsem se pro čaj. V županu jsem se posadila na gauč s krabičkami od čaje. Jablko se skořicí... Hruška... Karamel... Meruňka... Rybíz...
Nechápu. Jak je možné, že rodiče pokaždé kupují miliardu čajů a nikdy nekoupí ten jeden, který mám nejradši? Mátu.
Znovu jsem se podívala na hodiny. Jsem otrok času, už to tak bude. Asi by bylo načase, kdybych se pustila do plnění úkolů.
Při příjezdu táty z práce jsem si mohla odškrtnout pověšení prádla, vytření, vyluxování obýváku, mého i bratrova pokoje a dokonce i ložnice!
Pozdravili jsme se a já vytáhla krabičku s léky s úmyslem najít něco na bolest v krku. Otec s bratrem si sedli zády ke mně a začali probírat bratrovu tašku.
,,Koukám, že tady pršelo." Pronesl do ticha domu.
,,No jo..." Zachraplala jsem při uklízení krabice.
,,Mohla bys prosímtě vyžehlit? Mamka bude určitě unavená z práce."
,,Jo..." Zamumlala jsem už naprosto automaticky a šla pro žehlící prkno.
Mamka přijela z práce asi v sedm hodin. Vesele všechny pozdravila.
,,Koukej, co mi dala kolegyně v práci!" Strčila mi do ruky recept a začala tahat mísu a pekáč. ,,Jdeme péct!" Usmála se. Unaveně opravdu nepůsobila. Zato já bych nejradši zalezla do pokoje a spala minimálně dvacet let v kuse.
,,Co se zas tváříš, jako bych ti zabila matku?" Úsměv jí spadl ,,Tady se s váma člověk snaží trávit čas a je vidět, jak jste nadšený..." Hodila plastovou mísu na linku a odešla.
Teď jsem neměla ani chuť ani čas to řešit. Na zítra musím napsat úvahu. Prošla jsem kolem bratra, sledujícího Youtube, a zalezla ke svému psacímu stolu.
Po chvíli se ke mně vřítil táta. ,,No jasně... pořád u počítače, co čekám?" rozhodil rukama a odešel. To už ovšem bylo přes čáru. Šla jsem za mámou.
,,Jakto, že on je pořád u počítače a sotva si ho zapnu já, tak je to problém?"
,,Neporovnávej se pořád s bratrem." Ani se na mě nepodívala.
,,Já přijdu a uklidím, teď si jdu dělat úkoly. ON si udělá úkoly a jde na počítač, nezdá se ti to nefér?"
,,Ne, je malej." Odsekla.
,,Je mu deset!"
,,A ty jsi starší. Měla bys to chápat."
,,Já ti v šesti letech vyžehlila. On si ani nezaváže boty." Pokračovala jsem.
,,Já řekla, ať vás neporovnáváš."
Otočila jsem se. Tohle nemělo smysl.
,,A nevyneslas koš." Zavolala za mnou ještě.
Sedla jsem si ke stolu a nadepsala čistě bílý papír ,Být či nebýt?'.
Postavy a situace je smyšlená. Příběh ale stojí na reálném základu a na tom, co se každý den děje ve stovkách "moderních" domácností.