Miki's stories

Proč tu jsem?

Ta otázka mi proběhla hlavou jako blesk z čistého nebe. Nikdy jsem o sobě nepochybovala. Vždy jsem v sebe věřila, v to, co dělám. Jak to dělám. A co vlastně dělám? Většinou hlouposti. Podle psychologa se snažím zaujmout lidi kolem, protože se mi rodiče dostatečně nevěnují. Nikdy jsem s tím nesouhlasila, taky jsem to ale nikdy nepopřela. Upřímně je mi celkem jedno, co si o mě ostatní myslí. Já jsem svá. A možná to mě zavedlo až sem. 
Já, prvorozená. Prvorozená dcera, prvorozená vnučka. Možná to bude znít sobecky, ale dokud jsem byla jen já, bylo mi blaze. Určitou dobu. Teď je nás pět. Já, sestřenice, bratranec, plus moji dva bratři. Dokud byli všichni ještě malí, říkala jsem si jak je super být nejstarší! No, není. Každý jednou procitne, někdo dřív, někdo později. U mě to bylo později. Pořád jsem se těšila na to, až budeme všichni starší. Až spolu budeme moct nějak smysluplně konverzovat. Až budeme moct jít do parku hrát fotbal. Až... cokoli. Nezáleží na činnosti. Důležité je pro mě to slovo spolu. Když jsem ale přišla ze školy, jeden bratr byl na notebooku, druhý na počítači, každý ve svém vlastním světě. Každý zvlášť. Každý sám za sebe. Pokračovala jsem v chůzi do svého pokoje. Hodila jsem tašku pod stůl a vytočila první číslo. Odmítnutí ze strany bratrance. To už bylo očekávané. Když není ve škole tak sedí před televizí a sleduje sport. Tak to bylo, je a bude. Druhé odmítnutí jsem ale nečekala. I sestřenka mi dala košem a šla ven se svými přáteli. 
Zůstala jsem sama. Tahle myšlenka mi pulzuje v hlavě i teď. Teď, když stojím v prázdné chodbě.
Jsem sama a je to moje chyba. Komu jinému bych to mohla dávat za vinu? Nikdo jiný tu není. Internet nemůžu počítat. Je to jen únik. Je pochopitelné, že pokud lidem nenabídnete dostatečně lákavý program, utečou vám právě k němu. A tak, čím víc jsem se snažila udržet naší malou partičku pohromadě, tím víc se rozpadala. Čím víc jsem chtěla abychom byli spolu, tím víc jsme se od sebe vzdalovali. Jako zrnka písku z pískovce, když do něj ryjete svá jména. Nikdy nezůstanete spolu. Stejně jako vaše jména taky nezůstanou v pískovci napořád. Určitě budou čitelná ještě po tom, co se rozejdete, ale nezůstanou navždy. To samo o sobě je nemožné. Buď se kámen obrousí, nebo se na něj nalepí další zrnka písku a po letech nezůstane nic z toho, co jste znali. Ale vadí vám to? Ne, protože tu už nejste. Ani vaše děti. Ani jejich děti.
Co to má ale společného se mnou? Pokud si sama sebe a mou rodinu představím jako pískovce, můj vztah ke každému z nich jako jejich jméno ve mě, a vteřiny kolem nás, poletující jako ta maličká zrnka písku, je to stejné? No, je. Dobré i špatné věci se stávají. Lidé se mění. Proto ta jména nejdou přečíst tak jako dřív. Pomalu nikdo už není schopen přečíst mé jméno tak, jak bylo původně napsané, ale já vidím všechny úplně jasně. Tak jasně, jako by je někdo do mého srdce zapsal včera. Co to o mě ale vypovídá?
Když zavřu oči, vidím jak všichni jedeme autobusem na dovolenou. Já se moc těším, protože cílem dovolené je nás všechny ztmelit. Jedeme tunelem a už už vidíme denní světlo. Paprsky se odrážejí od mokré silnice a vytvářejí v rohu tunelu krásnou duhu. Najednou ale autobus zastaví. Máme poruchu. Všichni pomalu vystoupíme. Někdo má úžasný nápad. Dojdeme to pěšky, je to přeci už jen kousek. Všichni si stoupnou do jedné lajny a jdou spolu za světlem. Snažím se držet krok, ale nejde to. Vzdalují se. Volám na ně, aby počkali, ale oni mě neslyší, jsou už moc daleko. Rozeběhnu se za nimi jak nejrychleji můžu, ale zdá se mi, že jsou pořád dál a dál a já běžím na místě. Už sotva popadám dech! 
Stop.
Zastavím tok svých myšlenek. Porozhlédnu se. V chodbě jsem pořád sama. Nade dveřmi visí hodiny ukazující pár minut po třetí. Už jsem dávno mohla být uvnitř, ale proč čekat? Proč to věčné oddalování? Nebylo by lepší prostě přijmout svůj osud ať je jakýkoli? Stál by ale takový život vůbec za to? Dát všemu prostě volný průběh? Vzdát se? Vždy by se našel jedinec, který by se zkusil osudu vzepřít a každý takový pokus by skončil neúspěšně. Pokud je ale mým osudem vstoupit do těchto dveří, pak tam vstoupím. Pokud ne, pak se otočím. Já ale svůj osud neznám. Pokud si tedy budu myslet, že mým osudem je vstoupit a odejdu, mýlila jsem se v tom, co je mým osudem, protože osud se vždy naplní.
Podívala jsem se znovu na hodiny. Na jejich pozadí byl obrázek Boha z animovaného seriálu Simpsonovi. To je taky k zamyšlení. Bůh je dokonalý. Kdo na to ale přišel? Na tom vlastně ani tolik nezáleží. Zajímalo by mě spíš, jestli to byl ten samý člověk, který tvrdil, že člověk je jeho odrazem. Pokud by člověk byl odrazem Boha, pak Bůh nemůže být dokonalý. Existuje? Nevím. Nevěřím. To stejné platí s Ďáblem. Existuje? Nevím, ale nevěřím v něj. Pokud si ale vezmu například jedy. Přestanou být nebezpečné když já přestanu věřit v jejich existenci? Ne.
Minutová ručička se znovu posunula. Už jsem měla být uvnitř. Podívala jsem se na svou ruku. Asi čtvrt hodiny byla těsně nad klikou. Nedotýkala se jí, ale cítila jsem ten kovový chlad. Teď jsem zaregistrovala třes. Klepaly se mi ruce. To se mi často nestává. Mé ruce, vždy tak klidné, klidnější než má mysl. Když se nespoléhám na ní, spoléhám se na ruce. Na co si můžu sáhnout, to je skutečné.
Dotkla jsem se kliky. Pomalu a opatrně, jako bych se bála, že mi ublíží. Stiskla jsem jí a znovu ji pustila. Dveře se samy pohnuly směrem do místnosti, zatímco já zůstala stát. Naskytl se mi totiž nový pohled. Na druhé straně místnosti seděla za stolem žena v bílém plášti. Za sebou měla spousty diplomů z psychiatrie a psychologie. Kývla na mě, abych šla dovnitř. Já jí poslechla. Natočila jsem hlavu do strany. Seděli tam. Všichni. Na jedné pohovce. A měkce se usmívali. V očích měli ale TEN výraz. Výraz ,Jak jsi mohla?' spolu s vyčítavými výrazy. Vypadali sjednoceně. Jako by byli oni všichni proti mě. Bylo mi líto, že jsem nebyla součástí jejich malé komunity. Jako bych už nepatřila do rodiny. Pocit lítosti ale ustoupil pocitu štěstí. Štěstí z toho, že už nebyli každý sám za sebe. Najednou mě naplnil zvláštní pocit naplnění. A věta ,Konečně můžu v klidu umřít.' nabyla úplně nového rozměru.

Skupinka čtyř teenagerů vyšla z domu, kde bydlely tři generace jedné rodiny. Smáli se a plánovali společnou cestu na koupaliště. Smích pomalu přešel v ticho a strach vůbec jen dojít k poštovní schránce, ve které byla jen jedna obálka. Obálka s černým pruhem.